Výzvy života

Naše životy nám přinášejí každodenní výzvy, se kterými se vyrovnáváme tak jak nejlépe v daný okamžik umíme. Stres, který na nás v naší moderní době a uspěchaném životním stylu útočí ze všech stran, bere na sebe podobu pracovního tlaku, osobních problémů nebo třeba i znečištěného vzduchu, který jsme nuceni dýchat, nekvalitní stravy či na navenek takových maličkostí jako je např. nedoléčená, přechozená rýma, pád na zledovatělém chodníku atd.

Každá taková forma stresu (stresor) s sebou nese výrazný energetický náboj - pociťovat ho můžeme jako přetrvávající napětí v organismu, na který naše moudrá těla zareagují tím, že se snaží jeho energii v sobě plošně rozpustit a postupně nechat z těla odejít tak, aby nenapáchal žádné velké škody. A ono to skvěle funguje, pokud přitom zůstáváme dostatečně uvolnění anebo máme vypěstovaný návyk "vybít" přetrvávající energii stresoru např. nějakou sportovní aktivitou, o čemž svědčí narůstající obliba takových silových forem "vybíjení" jako třeba kickbox i mezi jinak zcela neagresivními ženami. Někdy ovšem ani toto nestačí, síla stresorů je příliš veliká, dlouhotrvající a my už prostě nejsme schopni jejich přehlcující energii nadále "odpouštět", dochází pak k jejímu usazování v tělových tkáních, společně s emocemi a vzpomínkami spojenými s daným stresorem.

To je také případ různých traumatických událostí, kdy naše organismy, v situacích existenčního ohrožení, jsou vystaveny v relativně krátkém časovém rozmezí příliš zahlcujícímu působení stresorů. Většinou se v těchto případech zachováme tak, jak nás miliardy let evolučního vývoje naučily - utečeme nebo se bráníme. Bohužel se ale můžeme velice snadno ocitnout i v situacích, ve kterým ani jedno možné není, typickým příkladem jsou dopravní nehody, chirurgické zákroky atd. V těchto přehlcujících okamžicích nás moudrost našeho těla zachrání tím, že dojde k určitému obrannému odpojení centrální nervové soustavy od těla, jako bychom zamrzli a přestaneme pociťovat tělesné vjemy. Zvířata, jako např. australská vačice či africká antilopa impala (sám jsem podobné chování pozoroval i u obyčejné myši), si v takové situaci poradí snadno - v prvním okamžiku, kdy je to možné, vstanou a důkladně se otřepou a tím ve svém těle stále přítomnou a přebytečnou energii prožité události ze sebe doslova vyklepou. My lidé to máme složitější, náš racionální, lidský mozek na tyto staré instinkty již pozapomněl nebo jim prostě nevěří, často nám v tom brání kulturní zvyklosti či návyky anebo toho v daném okamžiku prostě nejsme fyzicky ani schopni, nemusíme být ani při vědomí.

Ať už je to "obyčejný" stres nebo krátkodobá, ale šoková traumatizující událost, vše toto zanechává v našich systémech, a to nejen na tělesné úrovni, hluboké stopy. Jsme v podstatě tekutými bytostmi a kromě toho každá část našeho těla, až na úroveň jednotlivých buněk, je neustále v pohybu, ve zdravém těle se nic ani na zlomek vteřiny nezastaví. Tato mobilita tkání se přitom řídí určitými přirozenými pohybovými vzorci. Následkem nezpracované a v těle usazené energie stresorů ovšem dochází doslova ke "zgelovatění" naší základní tekuté matrice (fasciální struktury) a sníženou schopností buněk a celých tkání se pohybovat podle svých přirozených vzorců, tkáně se vychýlí z rovnováhy, nejsou dostatečně zásobovány životní energií a přestanou zdravě fungovat, což se může projevit i různými symptomy ne-moci a to na všech úrovních naší bytosti (tělo-mysl-duše).

Příště se podíváme na sebe-ozdravné mechanismy našich těl.